Pamatuju si na chvíli, kdy jsme seděla na podložce na lekci jógy a instruktorka vepředu po nás chtěla, ať se prodechneme plným jógovým dechem. Nešlo mi to. Tyhle chvíle jsem nesnášela. Dýchání mě bolelo, chytala jsem křeče a přišlo mi to zbytečné…

Nemáte to náhodou stejně? Jestli ano, tak si přečtěte, co mně k dýchání nakonec přivedlo. A jestli ne, tak si to přečtěte taky.

Nebudu vás zatěžovat výčtem všech pracovních pozic, které jsem vystřídala. Byla to skvělá místa, co se kariérního postupu týče. Na druhou stranu byla dost vyčerpávající a stresující. Aspoň já se stresovala.

Tak nějak jsem se v životě plácala. Hledala jsem se, ale každý krůček mi trval roky. První polovinu své druhé životní dekády jsem měla pocit, že mi život mizí pod rukama. Nikam nevede. Byla jsem často podrážděná, nespokojená, smutná a v depresích. A emoce se mnou třískaly nahoru a dolů…

Rozhodla jsem se, že si udělám kurz jógy, protože jsem si říkala, že jóga by mohla být takové milé zpestření v čekání na to něco, co změní můj život. Netušila jsem, že tím něčím, bude jóga sama.