BLOG

článek #2

NEOMEZENĚ OMEZENÍ. OMEZENĚ NEOMEZENÍ...

“Život nemá žádná omezení, kromě těch, která si vytvoříte.“ (Les Brown)

Když si malé mimino dá palec u nohy do pusy nebo nohu celou za hlavu, přijde nám to úchvatné, roztomilé, normální… Když si dá nohu za hlavu dospělý člověk, přijde nám to odporné, nezdravé a nenormální.

V čase mezi miminkem a dospělostí si nás totiž vezme do parády škola a společnost a řadou systematických, podvědomých a nenásilných (i když často dost násilných) kroků, v nás utvoří představu, co je a co není normální. Dají našemu životu ohraničení. Vloží nám do hlavy limity.

Vztáhneme-li to na člověka s nohou za hlavou, přijde nám to nenormální, protože většina lidí v naší společnosti to nedokáže. Ovšem proč to nedokážeme? Protože celý život sedíme na židli a tím jsou naše klouby ztuhlé, bolavé a omezené. Protože kdejaký chytrák tvrdí, že to nebo ono není pro tělo zdravé. Nebo protože se všude dočítáme, že tělo s každým rokem neúprosně stárne a některé věci zkrátka nedokáže. (Tedy většinu věcí že prý nedokáže. Ale můžeme svou nedokonalost vylepšit, když budeme používat Niveu nebo Actimel.).

117653507_316794186399357_3405317529031170551_n

Když se ovšem přenesete do jiné společnosti (dejme tomu do Indie), tam pro lidi není takový problém dát si nohu za hlavu. A to ani nemusí aktivně cvičit jógu. Není pro ně problém ani sedět dlouho v lotosovém sedu (takový ten hodně překřížený sed). A to vše prakticky jen díky tomu, že v jejich kultuře je normální sedět na zemi.

Toto byl samozřejmě jen příklad. Co jsem na něm chtěla ukázat? Že NEEXISTUJÍ ŽÁDNÁ OMEZENÍ, kromě těch, kterým sami uvěříme.

Jak trefně poznamenal Michio Kaku, na ramenou nám sedí nejsložitější předmět známého vesmíru. Měl tím na mysli náš mozek. Já bych to vztáhla na celou mysl, která dalece přesahuje hranice mozku i těla. Naše mysl je ten nejúžasnější nástroj, který zvládne cokoliv. Věci pro nás nepředstavitelné a dávno zapomenuté. Ale máme je v sobě. Teď stačí je objevit…

JEDNA Z NEJHORŠÍCH LŽÍ, KTERÝM VĚŘÍME…

Největší sílu, kterou máme k dispozici, máme ukrytou v sobě. Nejsou to svaly ani zbraně. Je to vnitřní síla, náš plný potenciál, vůle a mysl. Jogíni mají svůj komplexní systém, jak tento plný potenciál rozvinout. Jedním z nejpodstatnějších kroků tohoto systému je… (fanfáry zazní) ano, DÝCHÁNÍ.

O tom, jaké má naše dýchání v tomto procesu místo, si povíme jindy. Do té doby se můžete nechat vést a inspirovat ve skupině Mistři dechu. Teď se vraťme k našim omezením.

Jednou z nejhorších lží, kterým jsme uvěřili, je to, že využíváme jen část mozku. Není to pravda. Mozek jede naplno. Všichni můžeme využívat jeho neuvěřitelné síly a super-schopností. Jaké by byly ty vaše? Čtení myšlenek, telepatie, cestování časem? Já třeba vždycky toužila létat a už od malička (opravdu od raného dětství) jsem byla přesvědčená, že tuto schopnost mám, jen mi ji někdo ukradl.

Otázkou ovšem zůstává, nakolik si tyto své schopnosti VĚDOMĚ uvědomujeme (ano, použila jsem redundanci, tedy zbytečné opakování slov stejného významu, ale chtěla jsem opravdu podtrhnout ono vědomí). Tady narážíme na všechna ta omezení a odtud pramení ona lež, že využíváme jen část mozku.

Nevěřte tomu, že něco nemůžete nebo nezvládnete. Dokonce mám podezření, že bychom neměli věřit ani tomu, že něco nechceme. Stejně jako děti chtějí zkusit, umět a vědět všechno, i dospělý člověk má tyto tendence. Pokud tvrdíme, že něco nechceme, jde často o znamení, že jsme to jen vzdali a snažíme se to omlouvat.

„EXISTUJE JEDNA OBROVSKÁ LEŽ – ŽE JSME LIMITOVANÍ. JEDINÉ LIMITY, KTERÉ MÁME, JSOU TY, KTERÝM VĚŘÍME.“ (Wayne Dyer)

Mysl dokáže vše. Vše, co si my dokážeme představit. Dokonce nás někdy vezme až za hranici představitelného. Pak si říkáme: „Páni, to jsem ani netušil, že jsem toho schopný.“ A to jsou jen mizerné střípečky toho, co doopravdy dokážeme.

Chce to odhodit všechny výroky tipu: “Na to nemám. Nejsem dost vysoký.  Nejsem dost štíhlá. Tohle mi nikdy nešlo. Až budu zdravější. Nemůžu, protože moji rodiče mi nedali dost lásky. Nemám dost peněz. Nemám dost času. Mám moc velkou prdel. Mám moc malou prdel… “

Jo, trochu to zlehčuju, ale chápeme se… Je potřeba krok za krokem bourat stará omezení. Když se podíváme, kam náš svět dospěl, je jasné, že je to už hodně palčivá potřeba. To, co nás učil po generace zakořeněný systém, nás dovedlo na pokraj smysluplné existence.

Společnost z nás dělá neomezeně omezené. Někdy se až divím, kde ještě nás může omezit. Stejně tak jsme omezeně neomezení. Jsme svobodní, ale jen v rámci limitů, která nám byla dána. Nemluvím teď o fyzických bariérách. Mluvím o vnitřním potenciálu, o síle, radosti a odhodlání, které každému dítěti krůček po krůčku bere začleňování do systému, vzdělávání a výchova.

CHCETE TO ZMĚNIT?

Možná taky jako někdy já teď křičíte „Jak to mám změnit?!“

Na to není žádná jiná cesta než ta uvnitř. Přestaňte věřit omezením, která si dáváte. Začněte od těch nejmenších, která vám půjdou nejsnadněji odstranit. Jasně, že nemůžeme začít u toho, že chceme umět létat.

 A kdykoliv narazíte v životě na novou překážku, výzvu a pocit, že to nejde, rychle si uvědomte, že život nemá žádná omezení, kromě těch, která si vytvoříte.

Úkol: Sepište si seznam svých největších omezení, která si dáváte. Asi byste jich vymysleli stovky, ale napište deset největších. A opravdu je napište, ať je máte hezky před očima. A pak se jim zasmějte. Jsou totiž k smíchu. Lživá a zbytečná. Můžete taky papír roztrhat, nebo si hned vedle napsat nová osvobozující přesvědčení. Gratuluji, udělali jste první krok!

Publikováno 28. 6. 2021

Líbil se vám článek? Sdílejte ho se svými přáteli:

.