Pamatuju si na chvíli, kdy jsme seděla na podložce na lekci jógy a instruktorka vepředu po nás chtěla, ať se prodechneme plným jógovým dechem. Nešlo mi to. Tyhle chvíle jsem nesnášela. Dýchání mě bolelo, chytala jsem křeče a přišlo mi to zbytečné…
Nemáte to náhodou stejně? Jestli ano, tak si přečtěte, co mně k dýchání nakonec přivedlo. A jestli ne, tak si to přečtěte taky.
Nebudu vás zatěžovat výčtem všech pracovních pozic, které jsem vystřídala. Byla to skvělá místa, co se kariérního postupu týče. Na druhou stranu byla dost vyčerpávající a stresující. Aspoň já se stresovala.
Tak nějak jsem se v životě plácala. Hledala jsem se, ale každý krůček mi trval roky. První polovinu své druhé životní dekády jsem měla pocit, že mi život mizí pod rukama. Nikam nevede. Byla jsem často podrážděná, nespokojená, smutná a v depresích. A emoce se mnou třískaly nahoru a dolů…
Rozhodla jsem se, že si udělám kurz jógy, protože jsem si říkala, že jóga by mohla být takové milé zpestření v čekání na to něco, co změní můj život. Netušila jsem, že tím něčím, bude jóga sama.
HLAVNĚ NA MĚ NEZKOUŠEJTE NĚJAKÉ ŘEČIČKY…
V Indii jsem měla jasný plán – získat certifikát a naučit se všechny ty ásany (čti jógové pozice), které pak budu lidem předcvičovat. Vize mé hodiny jógy byla spíš jako fitko. Hlavně žádné přiblblé dýchání a závěrečné relaxace, protože to si klienti můžou poležet doma i zadarmo…
Když mě mí indičtí učitelé začali zasvěcovat do jógy v plném rozsahu, do její filozofie, do meditace a všech jejích sfér, v hlavě mi znělo pořád dokola: „Tyhle řečičky na mě nezkoušejte. Já chci cvičit…“
Nevím… Nevím, kde se to zlomilo. Možná to bylo na mé první hodině pránajámy (čti toho, co vyučuje dechové techniky). Když nám náš učitel začal postupně vysvětlovat, co všechno se svým dechem dokážeme, padala mi brada. Tolik síly a moci mám ve svých plicích? To jako vážně?
To bych nebyla Beran, abych to všechno nechtěla hned umět. Takže jsem se do toho vrhla a…
KLID. TICHO… NIC VÍC, NIC MÍŇ…
… a po několika dechových cvičeních, najednou moje hlava začala zpomalovat. Moje mysl přestala protestovat a pořád mi předhazovat tuny myšlenek. Moje tělo přestalo vibrovat netrpělivostí a nespokojeností. Najednou jsem cítila klid. Ticho… nic víc, nic míň…
Takové chvíle naprosté spokojenosti a blaženosti jsem nikdy nepoznala. Chvíle, kdy nic neexistuje. Jenom vy a ten daný okamžik. Absolutní naplnění.
Já vím, co si většina z vás teď myslí: „Hlavně na mě nezkoušej takové řečičky…“ A víte co, vím přesně, jak to myslíte. 
Jenže jsou věci, které se nedají popsat slovy. Dokud je člověk sám nezažije…
Přijďte si pro vlastní zkušenost. Začít můžete u krátké dechové lekce „Jak se zbavit přetížené hlavy.” 
Vidíte tu změnu?
Já před kurzem… 
Já po kurzu…
